Připadla mi jako osamocený trosečník ztracený v pustém družinovém ostrově. Žmoulala rohlík, popíjela juice z krabičky o očkem sledovala TV. Bylo mi to hrozně líto a málem místo Růženky jsem se rozplakala já. Začala jsem se asi trapně omlouvat a Růženky litovat protože ta na moje omluvy s klidem prohlásila,ale teto mě to přece vůbec nevadí. Totéž prohlásila a hodná paní vychovatelka a tímto mne dostaly obě.
Pak následovala procházka do vyhlášené podzámecké zahrady, hledání kaštanů a krmení daňků. Plán je plán, ale skutečnost je někdy trošičku jiná. Místo klidně prožitého odpoledne s milou holčičkou mi střídavě naskakoval pot na zádech, čele a chvílemi jsem propadala bezradnosti. Začalo to hned po vstupu do zahrady kdy se mne Růženka zcela bezelstně zeptala této kde je tady záchod? Chce se mi čurat. Sdělila jsem jí, že až na druhém konci zahrady a to že rozhodně nestihněme. Ona naopak mi sdělila, že se jí chce taky kakat. To nic to zvládneme, zaskočíš za ten veliký strom tam tě nikdo neuvidí a já přece mám papírové kapesníky. Stalo se Růženka zmizela za stromem a já za chvilku zaslechla teto já nemohu rozepnout pásek. To nic to já ho rozepnu. Omyl. Místo rozepnutí sponky jsme Růžence jen ještě pevněji utáhla prokletý asi vietnamský pásek kolen nafouknutého bříška. Co teď? Růženka hrdinně prohlásila, že to vydrží já ji pro změnu poradila ať to klidně pustí do gatí, ty že se přece vyperou. Růženka je ale šikovnější než já pásek nakonec povolil a místo gatí jsme znesvětily posvátnou půdu unikátní, státem chráněnou památku UNESCO. Kaštanů bylo všude dost a tak sbírání proběhlo bez problému, když jsem nějaký zahlédla i já byla jsem Růženkou pochválena „teto ty máš ale dobré oči“ asi si myslela, že jsem polo slepá. Pak jsme se vydaly dlouhou alejí k ohradě daňků. Alej je po kažené straně střídavě lemovaná lavičkami. Růženka nevynechala asi jednu, vždy na ni vyskočila bříškem je objela na konci jsem v duchu viděla jak padá na hlavičku kterou si přinejmenším rozbíjí, ale ne hbitě a šikovně seskočila a utíkala bříškem čistit další. Počítala jsme, kdy bude konec mého utrpení. Konečně jsme došly na konec aleje, kde cela zahýbá doprava ke staré, nefunkční prázdné a oprýskané kašně. Růženka se k ní rozběhla. Byla jsem v klidu běžet za ní, by bylo zbytečné, stejně bych ji nestlačila a přece ji nemohu stále držet za ruku, tak jsem byla v klidu přesvědčena, že Růženka do kašny jen nakoukne. Ale zase omyl. Růženka po doběhnutí ke staré kašně, která je mimochodem dosti hluboká, do ní bez jediné chvilky rozmyšlení rovnou skočila. Zatrnulo mi, protože jsem v duchu pro změnu viděla obě zlámané nožičky. Ale k mé úlevě za chvilku z kašny vykoukla Růženčina rozesmátá hlavička a škrábala se ven. Moc ji to nešlo, kašna byla přece jen dosti hluboká, z pomsty jsem jí nepomohla i za cenu ušpiněného trička a texasek. Zase, i když s vypětím všech sil. To zvládla sama. Pak konečně Daňci. Růženka si ke krmení vybrala to největší, nejsmrdutější zvíře asi kozla protože jeho hrůzostrašný zjev umocňovaly veliké zakroucené rohy. Krmila ho tak, že mu do tlamy strkala s kaštanem i celou svoji ručičku. A já zase zcela zpocená jsem viděla ukousané dětské prstíčky. Ale kozlovi naštěstí chutnaly jen kaštany a prstíčky jen něžně olizoval. Konečně cesta zpátky, byla jsem již psychicky lehce vyčerpaná, ale ten nejlepší Růženčin nápad mne teprve čekal. Zpátky se šlo přes most. A Růženka se rozhodla ho přejít ne normálně, ale po zevní straně zábradlí kde je jen uzoučký kousek betonu a po našlápnutí na něj by nutné následoval volný pád do kalné bahnité vody. To už bylo na moje nervy moc, a když Růženka dobíhala k mostu ze všech svých sil jsem zařvala Růženko vrať se tam nesmíš, spadneš do vody. Růženka je poslušná holčička, vrátila se a zase mne odzbrojila když klidně pronesla ale této ty přece víš, že umím plavat. To sice Růženko vím, ale nemám zájem v téhle zimě tě vytahovat ze špinavé vody. Uznala to a jala se onu bříškem očišťovat lavičky podél aleje. Znovu žádnou nevynechala, ale já jsem již jaksi rezignovala a byla v klidu. Nasedly jsme do auta já Růženku bezpečně dovezla domů, předala mamince a v duchu nechápala, jak zvládne Růženku a ještě k tomu malého 2letého Honzíčka. Má můj obdiv a na další odpoledně s Růženou se již těším, byl to přece jen pro starou tetu zážitek.